Moje poezie

Stránky věnované výhradně vlastní tvorbě

Hrdina a r??e
 
Hrdina ze severního konce hvězdy,
zdatný ve své zbroji lesklé,
drtě lebky ocelí,
s tím, že padlí rány zacelí,
náhle prozřel v záplavě té krve.
 
Pochopil totiž, co je prvé.
Že to život hojí stesk
i chvíle v nepokoji,
a rodinu, že mu nevrátí,
tanec ostří v závrati.
 
A tak zarudlá tvář toho muže,
únavou již zborcená.
V změti těl, v chřípí smrti
povšimla si jedné růže,
dech mu vyrazivší docela.
 
Uprostřed prázdnoty,
na pláních temnoty,
na polích beznaděje kvete květina,
kvete tam kde všechno tlí,
kde i soucit s bližním usíná.
 
Upustil zbraň, neuvěřiv zraku,
nedbaje již temných mraků
usedl k růži do trávy
a růže mu praví,
„kdopak ví?“
 
„Kdopak ví, proč tu teď v plné zbroji,
padají těla kovová?
Kdopak ví, proč lidé zbrojí?
Co kdo z toho má, že zbraň uková?
Copak chce žít stále v útlaku a strachu?
Copak chce žít stále v nepokoji?“
 
A hrdina růži odvětil teskně,
že neví, možná prý zapomněl,
že si již nevzpomíná přesně.
On prý jen padlé pomstít chtěl,
aniž by mu došlo,
že i ty jím padlé někdo mstí.
 
Růže tedy zeptala se znovu.
„Co nyní? Rozumíš nyní zázraku?
Již víš, proč zas a znova,
váš úsvit zapadá v soumraku?
Rozumíš již nyní? Procitls?
Rozumíš nyní zázraku?“
 
On jen beze slov sundal rukavici,
natáhl k růži svoji dlaň,
tou pak hladil ty květy šeptající:
že vše je nádherné a krásné,
když usmívá se naň.
 
Jen chvíli se živil krásou oněch květů,
jen chvíli se obdivoval světu.
Živ pouhý okamžik,
než vychutnal si žití,
kol něj krví se tráva zkropila.
 
A růže, truchlící nad jeho smrtí,
se z bílé v rudou změnila,
obrostla trny pichlavými,
jakoby ona hrdinu zabila.
 
A od té chvíle to tak již navždy bude,
že ze země porostou růže truchlící,
růže zádumčivé, trnité a rudé,
pokud všichni nepokleknou k nim.


Tyto stránky si od 22.12.2002 již prohlédlo pocitadlo návštěvníků
Poslední aktualizace: 2009-06-25