Moje poezie

Stránky věnované výhradně vlastní tvorbě

Zabiják
 
Šel jsem temnou ulicí, jejíž hrůzu přiživoval strach,
tam někde ve tmě běsnící, teď na mě čeká vrah.
Netuším proč a ani jak, jak jsem k tomu došel,
že půjde po mně zabiják, který chce abych dnes pošel.
 
Domy v polorozpadu, já čekám na zradu,
tak kdy mě osude, kdy mě bodneš zezadu?
Z jakého stínu se lstivě vynoříš,
kam čepel chladnou, to ostří ostré ponoříš?
 
Všude vrzající dveře, v slabém vánku pohupující se keře,
nikde ani náznak noční, pouliční zvěře.
Jen náhle potkan, stvoření to krysí, kamsi zběh,
snad je to ve mně, snad v těch zdech.
 
Náhle měl jsem na spěch, to pomalu -
strach překračuje zábranu, a zvuky více neruší mne.
Jen okenice v jednom bytu, že by tam byl v skrytu?
Možná odtamtud teď sleduje mne z svého blahobytu.
 
V tom slyším brusky skřípot, to dýku na mne chystá.
Smrt náhle je tak blízko, náhle je tak jistá.
Zrychlím krok, tu chůzi ladnou zrychlím v běh,
někde za mnou dýchá, slyším ho, ten děsu dech.
 
Náhle cosi podráží mne, já padám a děs dohání mne.
Co si nyní počne mé, mé tělo, srdce splašené.
Nevzdám se mu bez boje, však cosi ve mne nahlas křičí,
to to mé srdce splašené, radostí že svět mě ničí.
 
Pomalu se zdvihám, ze země rosou smáčené,
pak otočím se čelem, k tomu jenž mne brzy dožene.
Vyčkávám a čas se krátí, krátí se tak pomalu,
tak kdy už první bodnou ránu, od přízraku dostanu.
 
Stojím tu tak odhodlán, se smrtí se bít.
Stojím tu tak dlouho sám, tak kdy se začne něco dít?
Kdy se odvážíš mi na oči, kdy se odhodláš již vyskočit -
ze svého úkrytu, chceš se mnou přeci zatočit.
 
Jak tak stojím, hledě do tmy, cosi cítím.
Je to dech, jenž v nečas ke mně dorazil.
Otočím se, avšak pozdě, nic se dělat nedá,
život zabiják, již kudlu do zad zarazil.
 
A tak se kácím k zemi, s jedinou myšlenkou, tak splašenou,
že již nesetkám se s těmi, co vždy mi byli oporou.
Ležím v kaluži své rudé krve a slzy dvoří se mi,
hrozí mi, že kanouce na zem, smísí se s mou krví.
 
Život ze mě uniká a já se ztrácím v zapomnění,
i v zapomění všech, jenž vždy mě milovali.
A co jsem tady zanechal? Jen lidskou schránku k uložení.
A bolest, která zalyká - za to - že někdo dával lásku, a ne jen lživé
sliby.


Tyto stránky si od 22.12.2002 již prohlédlo pocitadlo návštěvníků
Poslední aktualizace: 2009-06-25